Schopnost číst hru je neměřitelná a i odborníka velice těžce poznatelná, protože přichází ještě před samotnou volejbalovou akcí. Obrana útočného úderu po lajně nevypadá spektakulárně, ale samotné poznání, že úder bude umístěn do určité zóny, může mít světovou kvalitu. Z povzdálí člověk nedokáže říci, jestli úspěšný obranný zákrok přišel na základě správné intuice nebo jestli měl bránící hráč prostě štěstí.

Vnímat a zpracovávat signály

Čtení hry představuje schopnost jednání v herních situacích. K tomu patří vedle procesu vnímání vnějších podmínek také jejich zpracování. Čtení hry je část náročnější než samotné pohybové provedení volejbalového aktu. Předpokladem kvality vnímání a anticipace pohybů a jednání se zdají být kromě ostatních elementů pohybové zkušenosti.

Signály – pohyby soupeře a spoluhráčů nebo pohyb míče – jsou zpracovány smyslovými orgány (v tomto případu očima) a jsou dále nervovými drahami vedeny do mozku, kde jsou analyzovány, srovnávány a ukládány. Je třeba říci, že i špatně vyhodnocené čtení soupeře se ukládá. Pokud se útočící hráč natočí do diagonálního směru a posledním momentě „strhne“ útočný úder do lajny, vyhodnotí bránící hráč herní situaci tak, aby na ni byl při opakující se akci připraven. Získané informace musí být poté správně zabudovány do vlastního herního konceptu. Každý hráč disponuje určitým technickým repertoárem, který mu umožní reagovat na specifické herní situace. Zde velmi pomáhá systematické pozorování soupeřů před utkáním.

Častým zpracováním smyslových vjemů se vytváří senzorické a motorické sítě, které u zvlášť intenzivní náročnosti houstnou a nabírají na komplexitě. Tyto sítě jsou materiálním základem kompetence, kterou nazýváme „Čtení hry“. Pravidelnými a cílenými prostředky v tréninku mohou být jednotlivé signály a vnímání spojeny ve smyslné obrázky, simulační programy a anticipační myšlenkové modely. Pomocí tréninku se dají vytvořit předpoklady, pomocí kterých můžeme číst hru soupeře. Rozhodujícími předpoklady jsou asociační schopnost (signály, které dorazí do mozku, musí vytvořit určitý komplexní obraz), anticipační schopnost (reakce na změny chování soupeře nebo na určité nedokončené pohyby) a posuzovací schopnost (informace jsou správně analyzovány a zpracovány). Velkou roli při čtení hry hrají herní zkušenosti hráče. Tím jsou míněny v mozku ukládané programy jednání, chování a poznatky z dlouhodobé zápasové činnosti. Jsou výsledkem úspěšného a neúspěšného herního jednání v nejrůznějších situacích a výsledkem správných i nesprávných strategií, které byly vyhodnoceny (Lehmann, Leistussport 5/2011).

Jak máme číst soupeře?

Abychom lépe porozuměli tomu, jak probíhá kognitivní vnímání ve volejbale, vezmeme si klasickou herní situaci (například útok po výborné přihrávce, dobré nahrávce a po správném rozběhu na útočný úder). V případě, že v takovéto ideální situaci provede hráč určité pohyby, které nejsou spojeny s ideálním vyřešením situace, vzniknou najednou tendence, pravděpodobnosti nebo dokonce jasné poznatky pro následné jednání protihráče. Pokud hráč podběhne při útočném úderu míč, může bránící hráč očekávat spíše ulívku než razantní úder. Čím dříve bránící hráč rozpozná změny v jednání protihráče, tím větší má šanci na úspěšný obranný zákrok. Čím lepšími koordinačními a technickými schopnostmi útočící hráč disponuje, tím hůře může bránící hráč reagovat na změny jednání útočícího hráče. Čím vyšší úroveň hráčů, tím vyšší schopnost „klamání“ soupeřů hráči disponují.

Co dělat, když není co číst?

Ve vrcholovém volejbalu se často stává, že hráči jednají na tak vysoké úrovni, že nelze předem na žádných signálech rozpoznat následné jednání protihráče. V takovém případě musí hráč hodit anticipaci „za hlavu“ a zkusit úspěšně reagovat jiným způsobem. Nachází-li se útočící hráč v situaci, ve které má všechny možnosti útoku k dispozici, musí se blokaři i hráči v poli spolehnout na správný timing v obraně. V takovém případě by naopak bránící hráč neměl dát hned najevo, jaké řešení situace si vybral.

Z němčiny přeložil Radek Krpač, Das Volleyballmagazin 4/2012