Ve své nádherné knize Anatomie nemoci vypráví Norman Cousins poučný příběh o Pablovi Casalsovi, jednom z největších hudebníků dvacátého století. Je to příběh o víře a znovuzrození a my všichni z něj můžeme čerpat poučení...
Cousins popisuje svoje setkání se slavným cellistou krátce před jeho devadesátými narozeninami... Říká, že sledovat ráno starého muže bylo téměř bolestné... Křehkost a artróza ho natolik oslabily, že potřeboval pomoc při oblékání... Namáhavé dýchání prozrazovalo rozedmu plic. Chodil šouravým krokem s ohnutými zády a hlavou skloněnou vpřed. Měl oteklé ruce a zkřivené prsty. Vypadal jako velmi starý a nesmírně unavený člověk...
Ještě před snídaní se Casals došoural k pianu, jednomu z několika hudebních nástrojů, na něž mistrovsky hrál... Namáhavě se usadil na stoličku. S nesmírným úsilím zvedl zkřivené a oteklé prsty na klávesy...
Potom se ale stalo něco podivuhodného... Casals se před Cousinsovýma očima neočekávaně a dokonale proměnil... Ocitl se v činorodém stavu a jeho fyziologie se natolik změnila, že se začal pohybovat a hrát jako mladý, silný a pružný pianista... Cousins říká: "Prsty se pomalu uvolnily, natáhly se nad klávesy, jako se poupata rostlin natahují za sluncem. Záda se napřímila. Zdálo se, že dýchá volněji... " Pouhým pomyšlením na hru na piano naprosto změnil svůj fyzický stav a tedy i výkonnost svého těla. S neobyčejnou citlivostí a sebeovládáním začal hrát Bachovu skladbu Wohltemperierte Klavier. Přešel k Brahmsovu koncertu a jeho prsty kmitaly jako o závod. "Celé jeho tělo jakoby splynulo s hudbou, " napsal Cousins. "Již nebylo ztuhlé a zkroucené, ale pružné a ztepilé, osvobozené od artrózy a bolesti."
Od piana se zvedl úplně jiný muž, než jaký k němu zasedl. Stál zpříma a šel beze stopy po šouravém kroku. Ihned přešel k prostřené snídani, s chutí se pustil do jídla a potom se vydal na dlouhou procházku po pláži...
Zdroj↓
"Nekonečná síla"
Anthony Robbins, strana 71
