SLEPIČÍ POLÉVKA PRO DUŠI...
Jack Canfield a Mark Victor Hansen
Victor Nelson
Mám tě rád
Na co myslím, když ráno vezu syna do školy: Dobré ráno, mladý muži. Ten skautský stejnokroj ti vážně sluší, mnohem víc než kdysi mně. To jsem měl také o pár kilo víc než ty. Nikdy jsem na škole neměl tak dlouhé vlasy, to až na fakultě, ale myslím, že bych tě stejně vždycky poznal podle toho, jak jsi zarostlý kolem uší, podle okopaných špiček bot a pomačkaných kalhot na kolenou... Zvykli jsme si na sebe... Od té doby, co ti bylo osm, zjišťuji, že už tě vůbec nevidím. Když bylo na svátek Objevení Ameriky volno, zmizel jsi ráno v devět. Viděl jsem tě na dvaačtyřicet vteřin při obědě a pak ses objevil až na večeři, v pět. Stýská se mi po tobě, ale vím, že máš na starost spoustu důležitých věcí. Jistě aspoň tak důležitých, jako ostatní lidé na ulici. Musíš růst a odrůstat a to je důležitější než cvakat lístky, dohadovat prodej akcií nebo vydělávat na spekulacích. Musíš se naučit, co ti jde a co ne - a musíš se naučit se s tím vypořádat. Musíš se naučit poznávat lidi, dívat se, jak se chovají, když s nimi něco není v pořádku - jako ti chuligáni na kolech, co ubližují menším dětem. No, a taky se budeš muset naučit nedat na sobě znát, že ti vadí přezdívky. Ono to nebude bolet míň, ale nesmíš to dát najevo, nebo si příště vymyslí ještě horší. Jenom doufám, že si budeš pamatovat, jaké to je, pro případ, že by tě někdy napadlo šikanovat menší kluky.
Kdy jsem ti naposledy řekl, že jsem na tebe pyšný? Když si na to nemůžu vzpomenout, měl bych se nad sebou zamyslet. Pamatuji se, kdy jsem na tebe naposledy křičel -aby sis pospíšil, nebo přijdeme pozdě - ale spíš tě pleskám přes ruce než po ramenou, jak říkával Nixon. Kdybys tohle náhodou četl, tak píšu, že jsem na tebe hrdý. Moc se mi líbí tvá nezávislost, jak se o sebe dokážeš postarat, i když mě to trochu děsí. Nikdy jsi nebyl ufňukaný, a proto o tobě můžu napsat, že jsi skvělý kluk. Proč otcové tak těžko zjišťují, že osmiletí potřebují, aby je někdo objal, stejně často jako čtyřletí. Jestli si nedám pozor, tak tě začnu chytat za rameno s výčitkou: "Co mi to tu povídáš?" místo toho, abych tě objal a řekl ti, že té mám rád. Život je příliš krátký na to, abychom si mohli dovolit skrývat své city. Proč si osmiletí tak těžko uvědomují, že šestatřicetiletí potřebují objímat stejně často jako čtyřletí? Nezapomněl jsem ti říct, že jsem hrdý na to, že ses po týdnu nestravitelných obědů v jídelně zase vrátil k balíčkům z domova? Jsem rád, že si vážíš svého zdraví. Kdyby ta cesta nebyla tak krátká... chtěl jsem s tebou mluvit o tom, co se stalo včera večer.... když tvůj bráška už spal a my jsme tě s maminkou nechali vzhůru, aby ses mohl dívat na zápas Yankees. To jsou tak krásné chvíle. Nijak se nedají naplánovat. Pokaždé, když se pokoušíme něco naplánovat, není to tak hezké, tak silné ani tak vřelé. Na chviličku jsem se cítil, jako bys byl dospělý a my si spolu povídali bez oněch "Co bylo dneska ve škole?". Už jsem ti zkontroloval úkol, jediným možným způsobem -s kalkulačkou v ruce. Umíš počítat lip, než se to kdy naučím já. A tak jsme se bavili o zápase a tys toho věděl o hráčích víc než já, leccos jsem se od tebe dověděl. A oba jsme byli šťastní, že Yankees vyhráli. A tady už je strážník na přechodu před školou. Ten nás asi přežije oba. Kdybys tak dneska nemusel do školy. Chtěl bych ti říct tolik věcí. Zmizel jsi z auta takovou rychlostí. Chtěl jsem si tu chvíli vychutnat, a ty už jsi mezitím v chumlu kamarádů. Chtěl jsem ti jenom říct: "Mám tě rád..."