Slepičí polévka pro duši
"Bopsy"
Šestadvacetiletá matka se dívala na svého syna, který byl v posledním stádiu leukémie. Přestože měla srdce plné smutku, měla také velice pevnou vůli. Jako každý rodič si přála, aby její syn vyrostl a aby se mu splnily jeho sny. Teď už to však nebylo možné. Měla to na svědomí leukémie. Ale matka přesto pořád chtěla, aby se synovi jeho sny vyplnily.
Vzala ho za ruku a zeptala se: "Bopsy, přemýšlel jsi někdy o tom, co bys chtěl dělat, kdybys byl dospělý? Snil jsi někdy o tom, čím bys chtěl být?" "Mami, já jsem vždycky chtěl být hasič, až vyrostu." Maminka se usmála a odpověděla: "Uvidíme, jestli se nám to přání podaří splnit." Téhož dne se vydala na místní hasičskou stanici ve Phoenixu, ve státě Arizona, kde uviděla hasiče Boba, který měl srdce tak velké jako sám Phoenix . Pověděla mu o posledním přání svého syna a zeptala se, jestli by bylo možné svézt jejího šestiletého chlapce hasičským vozem jen tak kolem bloku. Hasič Bob odpověděl: "Můžeme udělat ještě něco lepšího. Jestli nám svého syna připravíte ve středu na sedmou ráno, uděláme ho na celý den čestným hasičem. Může přijít sem na stanici, jíst s námi, jet na všechny výjezdy po celém okrese. A když nám dáte jeho míry, necháme mu ušít opravdickou hasičkou uniformu s opravdickou helmou - žádnou hračku - se znakem phoenixského hasičského sboru a žlutou pláštěnku, jakou nosíme, a gumové holínky. Všechno se to vyrábí přímo ve městě, takže je můžeme mít hned."
O tři dny později si hasič Bob vyzvedl Bopsyho, oblékl ho do hasičské uniformy a odvedl ho z nemocniční postele do čekajícího hasičského vozu s hákem a žebříkem. Bopsy se posadil do kabiny a pomáhal řídit auto na stanici. Byl v sedmém nebi. Ten den volali lidé z Phoenixu hasiče třikrát a Bopsy jel ke každému požáru. Projel se v různých hasičských autech, v sanitce, a dokonce i v autě náčelníka hasičů. Také si ho přitom natočila místní televize do zpráv. Bopsymu se splnil dávný sen a byl přitom zahrnut takovou láskou a péčí, že mu to dalo novou sílu a žil o tři měsíce déle, než kterýkoli lékař pokládal za možné. Jednou v noci mu začalo rychle ubývat sil a vrchní sestra, která byla přesvědčena, že by nikdo neměl umírat sám, začala obvolávat členy jeho rodiny. Pak si vzpomněla na den, který Bopsy strávil jako hasič, a zavolala náčelníkovi hasičů, jestli by mohl do nemocnice poslat jednoho uniformovaného člena sboru, aby u něj v jeho posledních chvílích byl. Náčelník navrhl: "Můžeme udělat něco lepšího. Mohla byste pro mne něco udělat? Až uslyšíte sirény a uvidíte světla, oznamte vnitřním rozhlasem, že nehoří. Že to je jenom hasičský sbor, který se přijel rozloučit s jedním ze svých nejlepších členů. A otevřete, prosím vás, u Bopsyho okno. Díky."
Pět minut poté dorazil k nemocnici hasičský vůz se žebříkem, vysunul teleskopické rameno až k Bopsyho pokoji ve třetím patře a čtrnáct mužů a dvě ženy v hasičském vylezlo do Bopsyho pokoje. Se svolením matky ho objali a drželi ho za ruku a říkali mu, jak ho mají rádi. Bopsy se podíval na náčelníka hasičů a posledním zbytkem dechu řekl: "Náčelníku, a jsem teď opravdu hasič?" "To víš, že jsi, Bopsy," odpověděl náčelník. Po těch slovech se Bopsy usmál a zavřel naposled oči.
Jack Canfield a Mark V. Hansen
Zítra si může na webu přečíst