PŘÍBĚH: "Jsi zázrak."

Slepičí polévka pro duši

  Učíme se tím, že něco děláme. Každá sekunda našeho života je nový a jedinečný okamžik existence vesmíru a nikdy se nebude opakovat... A co zatím učíme své děti? Učíme je, že dvě a dvě jsou čtyři a že Paříž je hlavní město Francie. Kdy je také naučíme, co jsou? 

  Každému dítěti bychom měli opakovat: Víš, co jsi? Jsi zázrak. Jsi jedinečný. Po celá ta léta, co je svět světem, tu ještě nebylo žádné dítě, jako jsi ty. Žádné nemělo tvoje nohy, ruce, šikovné prsty, tvé pohyby. Může z tebe být Shakespeare, Michelangelo, Beethoven. Můžeš dokázat cokoliv. Jsi opravdu zázrak. A až vyrosteš, copak bys mohl zranit někoho, kdo je zázrak stejně jako ty? Musíš se ze všech sil snažit o to - a musíme se o to ze všech sil snažit všichni - aby si svět své děti zasloužil. 

  Pablo Casals: "Před pár lety jsem začal hrát na cello. Většina lidí říkala, že se zatím jen "učím hrát" na cello. Ale ta slova v člověku vyvolávají zvláštní pocit, že existují dva naprosto odlišné procesy: 1. učení hry na cello a 2. hra na cello. Z toho vyplývá, že dokud neukončím první proces, nemohu začít druhý, a pak už se k prvnímu nevracím. Zkrátka, "učím se hrát", dokud se "nenaučím hrát", a teprve potom začínám hrát. To je samozřejmě nesmysl. Nejsou to dva oddělené procesy, ale jeden. 

  Učíme se něco dělat tím, že to děláme. Jinak to nejde."