Slepičí polévka pro duši
"Zastav se a rozhlédni."
Všichni jsme už slyšeli známý výrok: "Nezapomeň se zastavit a přivonět k růži." Ale jak často si ve skutečnosti uděláme čas a vypadneme z hektického tempa svého života, abychom vzali na vědomí okolní svět? Příliš často se necháváme uvěznit nabitým denním rozvrhem, myšlenkou na schůzku, která nás čeká, nebo silničním provozem a životem vůbec, takže si ani neuvědomíme, že kolem nás jsou také jiní lidé. I já, stejně jako ostatní, takhle vypínám svět, zvlášť když mám řídit auto na přecpaných ulicích v Kalifornii.
Před nedávnem jsem však byl svědkem události, která mi ukázala, jak mi ulita mého malého světa brání v rozhledu na velký svět všude kolem. Jel jsem na pracovní schůzku a jako obvykle jsem si plánoval řeč. Dostal jsem se k dost rušné křižovatce a na semaforu právě naskočila červená. "Dobře," pomyslel jsem si, "na příštích světlech projedu, když se mi teď podaří dostat se před ostatní." Byl jsem jak automatický pilot připravený ke startu, ale najednou mě z transu probudil nezapomenutelný pohled. Mladý pár zavěšený do sebe, oba byli slepí, přecházel křižovatku, po které svištěla auta všemi směry. Muž držel za ruku chlapečka a žena tiskla k prsům nemluvně v klokánku. Oba měli v ruce bílou hůl a pátrali s ní po stopách, které by je převedly přes křižovatku. Ze všeho nejdřív se mne zmocnilo dojetí. Potýkali se s tím, co jsem považoval za jedno z nehroznějších postižení - se slepotou. "To je strašné, když člověk oslepne," napadlo mě. V tu chvíli mi projela hlavou úděsná myšlenka, protože pár nešel po přechodu, ale vydal se přes křižovatku napříč, přímo do jejího středu. Nevěděli o nebezpečí, v němž se ocitli, a směřovali přímo do dráhy přijíždějících aut. Dostal jsem o ně hrozný strach, protože jsem nevěděl, jestli ostatní řidiči vědí, co se tam děje. Celou scénu jsem pozoroval z první řady aut (měl jsem nejlepší sedadlo), a mohl jsem se tak stát svědkem zázraku. Všechna auta ve všech směrech naráz zastavila. Nikde nezaskřípaly brzdy a odnikud se neozvalo troubení. Nikdo nezakřičel: "Uhněte někam!" Všechno ztuhlo. Zdálo se, že se kvůli té rodině zastavil i čas. Užasle jsem se ohlédl po okolních autech, abych se přesvědčil, že všichni vidíme totéž. Pozornost všech byla upřena na onen pár. Náhle zareagoval řidič po mé pravici. Vyklonil hlavu z okénka a zakřičel: "Doprava. Jděte doprava!" Ostatní se připojili a jednohlasně zakřičeli: "Jděte doprava!" Manželský pár za neustálého poklepávání hůlkami opravil směr, přesně podle vedení. S důvěrou ve své bílé hole a volání starostlivých lidí se dostali na druhou stranu vozovky. Když došli k chodníku, zarazila mě jedna věc - pořád byli do sebe zavěšeni. Zarazil mě nepřítomný výraz jejich obličeje a napadlo mě, že vůbec netušili, co se kolem nich ve skutečností dělo. Přesto jsem hned pocítil, jak si všichni, kdo na křižovatce zastavili, úlevně oddechli. Koutkem oka jsem se podíval po okolních autech. Řidič napravo ode mne si mumlal: "No kdo to kdy viděl?!" Řidič vlevo si říkal: "To je neuvěřitelné!" Myslím, že jsme všichni byli hluboce dojati tím, čeho jsme právě byli svědky. Lidské bytosti na okamžik vystoupily samy ze sebe, aby pomohly čtyřem potřebným lidem. Od té doby jsem o té situaci mnohokrát přemýšlel a hodně jsem se z ní poučil. Zaprvé: "Zpomal a přivoň si k růžím." (Což jsem do té doby dělal dost zřídka.) Udělej si čas na to, aby ses kolem sebe mohl porozhlédnout a opravdu vidět, co se před tebou právě teď děje. Jednejte tak a zjistíte, že tento okamžik je všechno, co existuje, ba co víc, že tento okamžik je jediné, čím můžete životu dát smysl. Druhé ponaučení bylo, že svého cíle můžeme dosáhnout vírou v sebe sama a důvěrou v ostatní, nehledě na zdánlivě nepřekonatelné překážky. Cílem nevidomého páru bylo prostě ve zdraví přejít na druhou stranu ulice. Překážkou bylo osm řad aut, která jela přímo na ně. A přesto bez paniky a bez pochyb šli dál, dokud svého cíle nedosáhli.
My také můžeme směřovat ke svému cíli s klapkami na očích, které nám brání v rozhledu na překážky. Musíme jen věřit své intuici a přijmout vedení jiných lidí, kteří možná vidí lépe. A konečně jsem se opravdu naučil vážit si daru zraku, který jsem příliš často považoval za samozřejmost. Umíte si představit, jak by se změnil váš život, kdybyste neviděli? Jen si zkuste představit, že vcházíte do rušné křižovatky a přitom nic nevidíte. Jak často zapomínáme na prosté, a přece neuvěřitelné dary, které jsme v životě dostali. Když jsem tenkrát z křižovatky odjížděl, cítil jsem mnohem větší úctu k životu a soucit s ostatními než dřív. Od té doby jsem se rozhodl, že při své každodenní činnosti budu věnovat větší pozornost životu a talentu, který mi dal. Kdybych si mohla zopakovat život, budu využívat pro dobro těch, kdo takové štěstí neměli. Učiňte něco pro sebe na své cestě životem: zpomalte a udělejte si čas na to, abyste opravdu viděli. Udělejte si čas na to, abyste se mohli rozhlédnout kolem sebe a uviděli, co se děje právě teď, právě tam, kde jste. Možná přicházíte o něco nádherného.
J. Michael Thomas
Zítra si může na webu přečíst "MYSLÍM SI, ŽE TO DOKÁŽU."