Představte si následující situaci: Plná hala, těsný stav utkání. Soupeř podává, přihrávka a nahrávka se podaří. Soupeř je připraven blokovat lajnu, ale těsně před úderem blokuje diagonálu. Spoluhráč ovšem změnu zaregistruje a útočí úspěšně úderem do lajny. Viděl, jak soupeř zareagoval, nenechal se ovlivnit vnějším prostředím a v posledním momentu našel správné řešení pro danou herní situaci.

Vnímání hraje ve sportovních hrách extrémně důležitou roli. Při každé výměně, každé akci, jsou hráči vystaveni mnoha výzvám, které musí přijmout, zpracovat, srovnat se získanými zkušenostmi a z nich vyvodit řešení, které se projeví v jejich následném pohybu. V případě, který jsme popsali nahoře, je velmi důležité vnímání. Pokud dokáže blokař pozorováním útočníka odhadnout směr a rychlost útoku, pokud hráč v obraně dokáže na základě postavení útočícího hráče k míči, rychlosti rozběhu odhadnout variantu a umístění útočného úderu, má schopnost vnímání herní situace. Ale také hráč, který nemá míč (nahrávač, který vbíhá do místa nahrávky) musí mít schopnost vnímání. Nahrávač musí v tomto momentě nejen zachránit situaci po obraně, ale také sledovat soupeře, aby správnou nahrávkou dal útočícímu hráči možnost úspěšně útočit.

Hlavní podíl na vnímání herních situací má zrak, největší roli tedy hraje optický analyzátor. Doplňující informace může zajistit sluch, v případě že na sebe soupeři volají nebo volá vlastní spoluhráč. Důležitá pro zvolení správného řešení je propriocepce. Vnímání vlastního postavení k míči při útoku nebo správné postavení v obraně jsou důležitými faktory při volbě ideálního řešení herní situace. Propriocepce, schopnost orientace a dobrá strategie pozorování jsou nejdůležitějšími elementy pro tréninkový proces. K tomu hrají zkušenost, technická vyspělost a mentální síla velkou roli.

V útoku jsou nároky na vnímání největší. Útočící hráč musí nejen pozorovat nahrávku a vyhodnotit její kvalitu, ale také pozorovat soupeřův blok a obrannou strategii soupeře. Hráčům často chybí schopnost vidět blok a obranu soupeře, stává se, že hráč útočí proti diagonálně postavenému diagonálním úderem, nebo že ulívá do zóny II, kde už je předem postavená obrana soupeře. Buď útočník nemohl na základě nahrávky útočit do lajny, nebo tuto variantu obrany přehlédl.

Existují dvě varianty, jak může útočící hráč vnímat jak blok, tak i obranu soupeře v poli. Zaprvé je to periferní vidění, zadruhé rychlý pohled na bránící hráče během nahrávky. Při první variantě neztrácí útočící hráč míč z dohledu a hráč se snaží vidět soupeře periferně. Oko má schopnost v určitém prostoru vidět stoprocentně ostře, říká se mu žlutá skvrna. V periferním prostoru, který je asi 180 stupňů, je oko schopné vnímat pohyby (změny na bloku a v obraně). Při druhé variantě ztratí útočící hráč na chvíli kontakt s míčem v době nahrávky, aby mohl ostře pozorovat bránícího soupeře, a poté se pohledem opět vrací k nahrávce. Čím zkušenější útočící hráč je, tím déle dokáže pozorovat bránící hráče. Někteří hráči jsou schopni vracet pohled k nahrávce v první třetině doby letícího míče při nahrávce, to už je možné rozeznat obrannou strategii soupeře. Výhodou periferního vidění je ten, že bránící hráč neví, kdy útočník informaci o obranném postavení získal. Nevýhodou naopak je, že útočící hráč vidí pouze rozmazaný pohyb bránících hráčů a neví, co se opravdu stane. Při krátkém pohledu na bránícího hráče získává útočník přesnou informaci o pohybu bránících hráčů, bránící hráč vidí, kdy tuto informaci útočník získal. V praxi se setkáváme s oběma variantami získávání informací o pohybu soupeře.

Útočící hráč má několik úkolů. Kdy se podívám na soupeře? Na co se chci dívat? Často se stává, že útočník se na soupeře podívá příliš brzy a bránící hráč má dostatek času změnit obrannou strategii. Pokud zvolíme strategii periferního vidění, máme možnost soupeře pozorovat po celou dobu pohybu v obraně. Hlavně při útoku po rychlých nahrávkách bychom měli tuto strategii volit. V případě, že útočící hráč volí strategii krátkého pohledu na soupeře, měl by se podívat až po výskoku, protože v takovém případě nemá bránící hráč příliš času na změnu obranného postavení jak na síti, tak i v poli. Krátké pohledy útočníka při rozběhu ztrácejí smysl, protože soupeř ještě není v obranném postavení. Existují hráči, kteří po útoku dokážou přesně říci, kde stála obrana na síti, v poli a dokonce i co se dělo za hřištěm. Zde je velmi důležité postavení útočníka k míči.

Takové úrovně nedosáhne každý hráč, proto je důležité, aby se hráči rozhodli, co chtějí během akce na straně soupeře pozorovat. Pokud útočíme často razantně, měli bychom pozorovat soupeřův blok. V případě ulívek bychom měli pozorovat bránícího hráče, v případě že má těsně před úderem těžiště na jedné noze, pravděpodobně má v úmyslu se pohybovat.

Na bránícího hráče v poli čeká mnoho variant útoku. Ty by měl dokázat anticipovat a poté z velkého repertoáru možností řešení zvolit správnou techniku. Jeho pole vnímání je omezeno na pozorování jediného hráče a jeho postavení. Bránící hráč by se měl soustředit na rozběh, postavení útočícího hráče vzhledem k míči, na pohyb úderové paže a na pozici ruky těsně před úderem. Také zde je důležitý trénink pozorování hráčů při útočné akci. Ale ani sebelepší obranný specialista nemůže všechny útočné akce odhadnout správně a někdy se také stává, že útok protivníka správně odhadne, ale nenajde správné řešení herní situace.

Z němčiny přeložil Radek Krpač, Das Volleyballmagazin 9/2011