Slepičí polévka pro duši
"O RYBÁŘOVI"
Příběh→ zamyšlení se odehrává v Thajsku, kam odjel jeden bohatý podnikatel, majitel úspěšné firmy, na dovolenou. Dostal ji nařízenou od doktora. Jeho plné nasazení se totiž začalo projevovat na jeho zdraví.
To víte, když je majitel nebo manažer firmy odstřihnut od své pupeční šňůry, a je tisíce kilometrů daleko, je celý nervózní. Jak se asi firmě bez něj daří? Je vše v pořádku?
A tak i tento podnikatel měl špatné spaní. Proto se brzy ráno rozhodl vstát a projít se na čerstvém vzduchu.
Slunko vystrkovalo první hřejivé paprsky, když k molu přirazila docela malá rybářská loďka. Náš podnikatel ji zvědavě pozoruje, a protože ho rybaření zajímá, jde se hned optat rybáře: „Jak se dařilo? Kolik máte naloveno?“
Rybář mu odpoví: „Celkem fajn, podívejte se.“
Podnikatel vidí jen pár ryb a domyslí si, kolik na nich rybář asi tak vydělá. „Pojedete ještě jednou?“ „Ne. Kdepak. Tohle mi stačí.“ Odpověděl mu rybář. „Ryby prodám do místní restaurace, za peníze nakoupím jídlo a pití a ještě mi zbude trocha na nájem. Pak se budu věnovat rodině, po obědě si zamedituji, zahraji si s přáteli fotbal a večer, to se všichni sejdeme v místní restauraci a budeme hrát na kytaru, tančit, zpívat …“
„Poslouchejte, kdybyste vyrazil ještě jednou, vydělal byste dvakrát více peněz,“ vstupuje mu do toho podnikatel. „Do oběda byste to pak stihl ještě dvakrát a odpoledne alespoň třikrát. To byste vydělal sedminásobek toho, co nyní a brzy byste si mohl koupit větší rybářskou loď a lovit při každém výjezdu ještě více ryb.“
Podnikateli se najednou přímo před očima zobrazuje ten ohromný potenciál a pln nadšení pokračuje: „Po nějaké době vyděláte na další lodě. Budete mít již celou flotilu a zaměstnance, kteří budou lovit za vás. Vy budete moci někde v teplé kanceláři ještě více rozvíjet svou vzkvétající firmu. Brzy nebudete prodávat do cizích restaurací, ale můžete mít své vlastní restaurace, své obchody plné ryb, které uloví Vaši rybáři. Můžete se svými kamiony rozvážet čerstvé ryby i do zahraničí.“
„To zní zajímavě,“ zamýšlí se rybář. „A jak dlouho by to asi tak trvalo?“
„No, myslím, že tak 10 až 15 let.“ Odpovídá mu podnikatel na základě svých vlastních zkušeností.
„A co budu dělat pak?“ Optá se ho rybář.
„Pak?“ Opakuje otázku podnikatel. „Pak si budete moci ráno rybařit už jen tak pro zábavu. Budete mít čas se věnovat své rodině a tomu, co máte rád. Odpoledne si třeba zahrajete s přáteli fotbal a večer, to budete moci hrát na kytaru, zpívat, tančit …“ Zde příběh končí.
Začarovaný kruh moderní doby
Pojďme se na něj podívat tak, jak jej často prožíváme v moderní době. Většinu z nás činí šťastnými, když trávíme čas se svými dětmi a přáteli, když máme dostatek času sami pro sebe a své zájmy… Také chceme v životě něco dokázat. Dělat na něčem, na co můžeme být hrdí. Co konkrétně pro to děláme?
Kupujeme dům. Aby se měla naše rodina dobře. Abychom ráno vstávali plní nadšení a energie, uvařili si snídani ve velké kuchyni. Abychom si večer mohli zapálit oheň v krbu … Bereme si na něj velkou hypotéku. Kupujeme k tomu i auto na leasing. To abychom měli čím jezdit na výlety či do práce.
Proč to tak děláme? No přeci proto, abychom se měli lépe. A také proto, že to dělají všichni úspěšní kolem nás. Pak ale trávíme příliš mnoho času v práci, abychom na vše vydělali. Jsme svázáni nutností splácet naší hypotéku a úvěry. Jsme svázáni tak moc, že i když nás naše práce už dávno nebaví a stává se nám z ní peklo, musíme v ní zůstat. Nemůžeme si dovolit změnit lokál.
A pak chodíme celí zničení a vystresovaní pozdě večer domů. Není čas na děti, není čas na přátele. Místo štěstí jen únava, nervozita a stres. Takhle jsme to nechtěli. Ale už není cesty zpět. Přišli bychom o vše. O to, na čem jsme tolik let usilovně dřeli. O svou vlastní iluzi. O své ego. Museli bychom se vrátit zpět na začátek. Ztratili bychom příliš mnoho. I když, kdo ví …
Návrat, který nás posune vpřed
Nakonec by nás takový návrat dost možná posunul vpřed. Však si to zkusme představit. Prodáváme dům i auto a z utržených peněz splácíme hypotéku i úvěry. Pronajímáme si docela malý byt v paneláku. Zbývá nám slušná rezerva na to, abychom si mohli dovolit dát výpověď a najít práci. Práci, která nám tentokrát dává opravdový smysl. Práci, na kterou jsme upřímně hrdí, která nás naplňuje.
Chodíme domů včas a s dobrou náladou. Máme čas na děti. Máme sice malý byt, ale o to více jsme s nimi v kontaktu. Máme čas i na přátele či na sebe. Konečně jsme šťastní.
Paradoxem je, že takto, takto jsme to mohli mít hned na začátku …
Autor: Peter Urbanec
Zítra si může na webu přečíst JSI ZÁZRAK