V roce 1989 došlo v Arménii k zemětřesení o síle 8,2 stupně Richterovy stupnice, které během čtyř minut téměř vše srovnalo se zemí a zabilo více než 30 000 lidí. Uprostřed největší hrůzy a chaosu jeden otec ponechal svou ženu v bezpečí domova a rozeběhl se ke škole, v níž měl být jejich syn. Ale zjistil, že z celé školní budovy zbyla jen hromada sutin. Když se vzpamatoval z prvotního traumatizujícího šoku, vzpomněl si na slib, který kdysi dal svému synovi: "Ať se stane cokoli, můžeš se na mne spolehnout!" Do očí mu vhrkly slzy. Když se podíval na sutiny, které dřív byly školou, přepadala ho beznaděj, ale v paměti mu pořád znovu zaznívala slova jeho slibu. Snažil se soustředit na to, kudy doprovázel syna každé ráno do školy. Rozpomněl se, že jeho třída byla v pravém zadním rohu budovy. Ihned se tam rozběhl a začal odhrabávat vrstvy sutě. Mezitím se objevili i rodiče dalších ztracených dětí a zoufale volali: "Můj syn!" "Má dcera!" Jiní rodiče se ho v dobrém úmyslu snažili odvést od pozůstatků školy se slovy: "Už je pozdě!" "Jsou mrtví!" "Těm už nepomůžete!" "Jděte domů!" "No tak, smiřte se s tím, už pro ně nic nemůžeme udělat!" "Vždyť to tak děláte ještě horší!" Pro každého měl jedinou odpověď: "Pomůžete mi?" A pak dál odvaloval kámen po kameni, aby se dostal ke svému synovi. Když dorazil velitel hasičů, pokusil se ho od sutin odvést varováním: "Propukají požáry a všude dochází k výbuchům . Je to tu pro vás nebezpečné. My se o všechno postaráme. Jděte domů." Na to mu milující a ustaraný arménský otec odpověděl: "Pomůžete mi?" Přijela policie: "Jste rozhněvaný, rozčilený a už je po všem. Jenom ohrožujete ostatní. Jděte domů. My si to vezmeme na starost." Odpověděl: "Pomůžete mi?" Nepomohl nikdo. Odvážně pokračoval v odstraňování sutě sám, protože potřeboval jistotu: "Je můj chlapec živý nebo mrtvý?" Kopal osm hodin... dvanáct hodin... dvacet čtyři hodin... třicet šest hodin... a pak, po třiceti sedmi hodinách, když odvalil další balvan, uslyšel hlas svého syna. Ze všech sil na něj zavolal: "ARMANDE!" Ozvalo se: "Táto!?! To jsem já, táti! Říkal jsem dětem, ať nemají strach, že mě zachráníš, a když zachráníš mě, budou taky zachráněni. Ty jsi mi slíbil: ,Ať se stane cokoli, můžeš se na mě spolehnout!' A dodržel jsi to, táto!" "Jak to tam uvnitř vypadá? Jste v pořádku?" ptal se otec. "Zůstalo nás tu čtrnáct z třiceti tří, táti. Máme hrozný strach, hlad a žízeň a jsme ti moc vděční, že jsi tady. Když ta škola spadla, udělala nad námi takovou trojúhelníkovou střechu, a to nás zachránilo." "Armande, pojď ven!" "Ne, táti! Ať jdou nejdřív ostatní, protože ty mě určitě vytáhneš. Ať se stane cokoli, vím, že se na tebe můžu spolehnout!"
Mark V. Hansen